Welcome to my digital orienteering map archive!

Hůř než v sobotu už být nemohlo, hodil jsem to za hlavu, nasadil konzervativní tempo a šel tam klopýtat. Běžet moc nešlo, ale to nevadilo, byla to nádhera - esence Vysočiny a v rámci možností jsem si to užil.

Z terénu poslední etapy jsme měli po nakupené únavě docela respekt, ale nakonec to bylo takové (v rámci místních možností) stavitelovo pohlazení po duši a dárek na rozloučenou, relativně pohodová trať bez nějakých větších horolezeckých pasáží. Subjektivně možná můj nejlepší výkon, ale těžko se hodnotí, zároveň jsem tam pár zaváhání spáchal. Ale přežili jsme, dokončili a pořadatelům patří obrovský dík za tyto o-zážitky...

Dle mnohých a asi oprávněně královská etapa, malá Skandinávie ve svahu pod Děčínským Sněžníkem. Bylo to intenzivní, bylo to boží...

V průběhu odpolední trati vykrystalizovala jasná taktika - obíhat, obíhat, obíhat co jde... Vymstilo se na K9, kde jsem byl až příliš vlevo, jinak relativní spokojenost. Opět nádherné, opět neskutečně náročné...

Po dvou letech opět v Sudetech, je to stále tak krásné a brutální, jako předtím. E1 v novém prostoru nad hranicemi, až na K21 jsem šel snad celkem čistě, ale do kopců jsem umíral...

Nic tomu před startem nenaznačovalo, vůbec jsem s tím nepočítal, ale stalo se zase - opět jsem na nedělní etapě vícedenních po protančené sobotní noci předvedl jeden z těch "svých" výkonů. Suverénně nejlepší pocit od toho, co jsem začal znova běhat, těžká nádherná trať, výkon bez větších chyb a asi zasloužené třetí místo v etapě v áčkách (+"povinný" skalp Jedly). Snad to takto bude vypadat i příště...

Nejen, že se sobotní klasika běžela na Skaláčku, který rozhodně nepatří mezi mé oblíbené pískovcové terény, spíše naopak; nejen, že jsem už do třetího kopce na trati totálně umíral a neustále musel hlídat došlap na oslabený kotník, ale já ještě na osmičce rozervu botu, takže jsem zbylé dvě třetiny trati bojoval s napůl odtrženou podrážkou, což byl problém, který jsem rozhodně nepotřeboval. Co se týče trati a výkonu, tak jsem na tom byl podobně jak v pátek (bídně), snad jen mi na rozdíl od ostatních nevadily ty obíhačky po cestách, aspoň jsem na nich nemusel řešit tu botu. Při sestupu ke K13 celkem zážitkový nekontrolovaný desetimetrový slide z kopce, na zážitkovém postupu na K20 jsem se musel v po překonání té zelené rokle asi na 10´´ posadit nahoře na kládu a odpočinout si, páč jsem byl naprosto hotov. Silnej zážitek...

Na PPčka jsem po zkušenosti z Rumpálu odjížděl s obavou/pocitem rezignace, že se tím prostě protrápím, ale že to snad bude aspoň trochu hezký. První etapa pod Troskami potvrdila obojí, zahájil jsem chybou hned na jedničku, fyzický výkon naprosto tragický, jediné, co potěšilo, byla odhalená po vrstevnicové pěšině na K14. Byl jsem rád, že to mám za sebou a měl jsem toho už v pátek dost.

Neděle už byla o vůli, poněvadž v nohách už nic nezbylo. Jinak ale na to, kde se ty závody běžely, tak to bylo hezké a pořadatelům patří dík.

To bylo náročné... Páteční middle mě z pochopitelných důvodů naprosto vyšťavil a bylo jasné že sobotní long bude bojem o dokončení a přežití. Z principu a prostého důvodu tréninku jsem si řekl, že to nějak dokončím celé. Povedlo se, ale za velkou cenu, tělo mělo dost a tak tak jsem se dal poté dohromady.

Po dvouměsíční vynucené pauze způsobené jedním nepodařeným došlapem při rozcvičování na béčkách pod Ještědem a následnou diagnózou v podobě zlomené nártní kůstky jsem se vrátil na závody (pokud nepočítám obejitý Swiss O-Week) na Rumpále. V nohách nic moc není, levé chodidlo včetně kotníku ještě trochu ochablé, ale jsem rád že zas můžu hledat a razit kontroly. Návrat nicméně bude dlouhý...

Na další ze série jarních klasik jsem se pro změnu z nějakého důvodu cítil hrozně už od začátku a na dlouhém postupu K2-K3 jsem už přemýšlel, kde to zabalím... To se naštěstí nestalo, snad pomohl i gel na první občerstvovačce, kopce jsem poctivě šlapal a ve zbytku času jsem se snažil aspoň trochu běžět. Výsledek jako minule naprosto tragický, snad bude líp...

Série jarních klasik pokračovala asi tou nejmírnější, a to oblastním mistrovstvím u Jilemnice. Do relativně plochého závodu jsem vkládal mírné očekávání, že by to nějak mohlo jít. Od startu příjemné tempo, na dlouhém postupu namyšlena totální obíhačka zabušeného údolí. Neběželo se mi nijak špatně, což se ale bohužel změnilo za silnicí, kde mě na K16 přejel letící Zvíře a následně mě fyzicky i psychicky dodělal náročný postup přes neskutečně ohavný hustník na K17. Dostavil se mírný žaket, brutálně mi ztvrdly nohy a já musel přejít na úsporný mód, abych to nějak doklepal do cíle. I na té rovině to až do konce bolelo moc...

Další díl nekonečného seriálu "Zážitek nemusí být pěkný,...". Nedělní výživné klasice (na kterou jsem se sebevědomě na rozdíl od většiny Čechů přihlásil do elity jakože výzva) předcházel sobotní krásný výběh po nádherném lesním komplexu "Skalní pohádka" (jestli tam se ještě někdy poběží...), takže nohy nebyly úplně 100% fresh. Rozběhnuto hodně konzervativním tempem. Kontroly naskakují, volby vymýšlím, jak to jde a zhruba tam, kde mi umřely hodinky, mi umřely také nohy. Závěrečných 40' bolelo neskutečně, psychicky mi pomáhají němečtí borci, kteří běží/jdou zhruba stejně pomalu jako já. Cestou na K24 zbytečná vrcholová prémie na vyhlídce, poté už jen snaha, aby nohy neměly moc příležitostí křečovat (=obíhačky) a po dvou hodinách úspěšně finišuju, absolutně vyčerpán (cesta k autu dala zabrat). Korunu celému "výkonu" nasadil fakt, že jsem za to dostal necelých 7200 bodů do Ranku, co už dnes beru všema deseti...

V neděli už to šlo naštěstí mnohem lépe než v sobotu. I když jsem vybíhal do lesa skoro poslední, řekl jsem si, že už není co vypouštět, a šel naplno... No jako dostal jsem čočku, kterou dostávám obzvášť na štafetách od těch trénujících dlouhodobě, subjektivně ale dobrý výkon, moc hezká trať a terén, až teda pár kontrol před cílem v nezvykle dlouhém pytlíku mi už trochu došlo...

Nohy se z dopoledne alespoň trochu vzpamatovaly, nebyla to žádná hitparáda, ale pocitově určitě lepší než oba loňské áčkové sprinty dohromady. Ťukačka na začátku ok, pak jsem teda zvolil blbě postup na K10 (+10-15'' mělo se jít zprava) a na něm srazil první paní. Dole ve sportovních areálech se mi podařila snad nejlepší věc, co jsem mi kdy při závodě stala - probíhám přes hřiště, kde hrají kluci fotbal, jeden z nich mi náhodou poslal skákavý míč pod nohy, napřahuju se a posílám nechytatelnou bombu k levé tyči... Kluci slaví, já slavím a pokračuju. Závěrečná část na náměstí a v okolí už poněkud náročnější, obzvlášť od výběhu na K15 (doteď nevím, jestli jsem šel dobře nebo ne, ale byl jsem rád, že jsem z mapy vyluštil alespoň něco). Na K16 v zatáčce bohužel srážím druhou paní, druhá ťukačka, po dlouhém brejlení do mapy vymyšlen postup na K20 a závěrečná palba do cíle. Co se týče výkonu, tak to bylo asi moje nynější maximum, co se týče závodu, líbilo se.

Záhy po startu jsem seznal, že to dnes z nějakého důvodu prostě nepůjde, a než abych se zbytečně vyšťavil před odpoledním sprintem, tak jsem radši netlačil na pilu a klusal/šlapal pár kroků za Panchym. Terén nenadchnul, neurazil, svahy pod rozhlednou Ládví hrozný...

Co se den po nočáku běhá druhý závod, můžu být spokojen pouze se sprintem v Jičíně 2018 a middlem v Plzni 2021, na všech ostatních jsem totálně vyhnil. Trochu jsem doufal, že by to tentokrát mohlo dopadnout dobře, ale bohužel se tak nestalo. Plošší začátek budiž, ale jakmile se naběhlo do prudkých kamenitých strání, kde se nedalo chodit, natož běžet, stal se z toho totálně silový závod a byl konec. Nastoupila moje oblíbená únavová apatie a byl jsem rád, že jsem to nějak doklepal do cíle. Nicméně se nebudu vymlouvat jen na nezregenerované nohy, ani mapově to dnes nebylo zdaleka ideální - K3, K8 (dohledávka + odběh), a pár dalších menších zádrhelů a nepřesností...

Letošní mistrovství v mém oblíbeném nočáku pro měl byl jednou velkou neznámou. Na jedné straně byl podařený šampionát 2021 v Plzni a dva dobré úseky na obou ročnících Krátkého dne, na straně druhé vzpomínky na loňské noční fiasko a nemastný neslaný vstup do letošní jarní sezóny. Na start jsem tedy nastupoval s obavami, co se fyzičky, ale částečně i mapy týče. Obavy se naštěstí ukázaly být liché a nakonec se z toho stal adept na výkon roku. Kontroly na mě (občas s pomocí štěstíčka) vyskakovaly, výkon v podstatě bez chyb, taktika "co jde, tak obíhat" se ukázala být správnou, a to vše navíc ve velmi slušném tempu, které jsem udržel až do cíle, kde jsem si po doběhu užíval plnými doušky pozávodní euforii, která v takovémto měřítku už poslední dobou tak často nenastává...

Pro pořádek a archivaci sem dám alespoň jeden trénink z letošního jizerskohorského Velikonočka - závěrečný pondělní scorelauf na svazích Bukové hory. Fantastický terén a můj oblíbený typ tréninku zakončily moc povedené soustředění. Počasí nás podrželo, pan kuchař vařil jednu bombu za druhou, k tomu všemu fajn lidi a super tréninky, co víc si přát...

Opakovala se situace z loňských podzimních béček, kdy se mi fyzicky běželo daleko lépe na nedělním kláse než na sobotní krátké. Asi jsem se holt potřeboval rozběhnout... Každopádně začátek byl taky takový trochu tuhý, do toho minela na K6, kde jsem si prohodil hustníky u cesty a zbytečně točil a obíhal... Pořádně jsem se rozběhl až někde kolem Kokotského rybníka a první občerstvovačky (asi pomohl gel, nebo placebo?). Poté jsem až do cíle držel standardní tempo, nevykřečoval, nevyžaketil, přežil stavitelovu pomstu na K21 a se ctí dofinišoval, vyčerpán, ale spokojen. Výsledkově bych si asi přál být o pár míst výše a pár minut méně, ale ta vnitřní spokojenost je hlavní.

Začátek na výsypce zvláštní a zajímavý, ale na to, že jsme kvůli tomu měli start jinde než ostatní kategorie, ne nijak obzvlášť náročný. Celkově to dnes až na drobné nedokonalosti mapově šlo, ale zase byl poněkud problém s nohama, které trochu stávkovaly.

Štafety už naštěstí nebyly taková tragédie jako sobotní klása, čočku jsem dostal stejně, ale stejně jako na podzimních ČPŠ, tohle jsou prostě dostihy, kde nemám fyzicky šanci. Celou trať jsem dobíhal pár desítek metrů předem mnou běžícího TomLanda, což se mi na K15 konečně podařilo.

Ach jo, zas přišel zničehonic jeden z těch dnů... Už po cestě na K3, jsem začal cítit, že to dnes z nějakého důvodu nepůjde, a taky že jo - po zbytek trati naprosto bez šťávy, polomrtvej, klopýtající, fakt nevím... Sil bylo tak akorát na dokončení jakž takž klusem, ale jakýkoliv slušný výsledek byl ten tam. Tak snad se to nebude moc často opakovat...

Jarní skály po několika letech opět bílé. Otvírák sezóny letos překvapil slušnou sněhovou nadílkou, což při mém pozdním startovním času znamenalo sem tam pořádně vyšlapané pěšinky, ale nebyla to totální stopovaná, co by zkazila celý závod. Co se týče voleb, myslel jsem, že už znám celou morfologii Kosti nazpamět, ale já vůl zase zvolím špatnou volbu na K5, což byla kopie postupu z loňska a zas mě ta obíhačka zprava netrkla... Následná ťukačka až do přeběhu silnice ok, po něm ale gel na občerstvovačce hlavě moc nepomohl, poněvadž přišla série kontrol K22-K24, kde jsem pokaždé více či méně zazmatkoval v dohledávce (a o K23 si tak na 60 % myslím, že byla špatně). Výkon a výsledek v podstatě standardní, žádná hrůza, ale ani žádný zázrak...

Přemýšlím, jak se k mému výkonu postavit, jestli svůj výsledek hluboko ve výsledkové listině jako vždy svést na to, že to je jen zimní liga, o nic nejde, byl to běžák, už tak netrénuju atd... Nebo spíš si přiznat, že jsem se ze začátku příliš nekoncentroval, že mě totálně rozhodilo, že se mnou drží krok nějaký random borec z Náchoda (a nemůžu si jít sám to své) a že tu rychlost v terénu a na cestách oproti ostatním holt nemám a mít bych měl... Nevím, pravda je asi někde mezi a uvidí se na dalších závodech. Každopádně dnes opravdu do ideálu daleko, jako hlavní minely bych vypíchnul, že K2 a K12 se měly jasně obíhat (já to bůhvíproč peru rovně) a když už si myslím, že to doklepu v pořádku do cíle, tak hodím myšku na K20. Spokojenej bychl bych cca za 42', no co, snad bude líp...

...kde jsme se seběhli a zároveň ve vedení razili (=probouzeli krabičku) já, David Mikel, Dan Bolehovský a Jarda Sedláček. Z nějakého důvodu jsme se trhli zrovna my čtyři a po zbytek závodu jsem nikoho jiného ze soupeřů neviděl. Zbytek trati pak probíhal v cyklu trénující mlaďáci nám utíkaj, my s Davidem supíme za nimi, oni dělají chybu v dohledávce a jsme zase spolu (K21, K25, K30). Síly docházejí, snažím se držet DM a na rovinách moc netlačit na pilu, ale běžet spíš dobře na pocit. Závěr závodu od K30 do cíle byl jeden z nejšílenějších a nejintenzivnějších o-zážitků, co jsem kdy zažil - razíme K31 a Dan jako první vlézá do propustku po silnicí I/3, což byla regulérní betonová roura. Já se soukám jako druhý, kluci za mnou. Okamžitě po dokleku na čtyři křečuju, v bolestech se šourám rourou, ať kluky za mnou moc nezdržuju (po cestě několikrát málem pouštím z ruky mapu). Vylézám ven, nadávám jak špaček, ale chtě nechtě se rozbíhám. Hned na K32 dostižen Dan, krabička opět k nenalezení, tentokrát má štěstí Jarda a cuká nám. My s DM vysíláme Dana po něm a trápíme se za nimi. Přichází K34 a já nevěřím svým očím, páč jsme zase pohromadě. K35 je hromadná hledačka a přichází závěrečný spurt. Na K36 si Dan s DM dělají drobný náskok a razí jí tak, že si toho s Jardou nevšimneme a málem ji přebíháme. To je rozhodující, Dan si jde pro zasloužené vítězství, DM nakonec uhájil před dotírajícím Jardou střibro a na mě zbyla nepopulární brambora. V cíli naprosté vyčerpání, ale zároveň totální euforie z průběhu závodu. Být to normální orienťák s lampiony, nemám šanci, ale takto jsem ke svému překvapení byl schopen 2,5 hodiny závodit ve vedoucí skupině. Po zbytek dne brutálně křečuju, ale za ten silný zážitek to stálo...

Kde začít...? Že bude letošní Kozel specifickým zážitkem, bylo jasné už z pokynů (mj. cesta na start vlakem) a parametrů. Závod kategorie A odstartován v 11 dopoledne u zastávky Mrač. Hned první kontrola nastavila leitmotiv závodu když jsme po asi 5' hromadném bloudění a česání zjistili, že na kontrolách budou jen krabičky. Množství takto dohledávaných kontrol, historek a tím způsobených změn v pořadí bylo v následujících 2,5 hodinách tolik, že raději vypíchnu jen ty nejdůležitější momenty. První velká zkouška přišla při stoupání na zasněžený Čerčanský chlum alias kontrolu X. Zásadní bylo se nikam nehnat, pošetřit síly a nahoře se vypořádat s nebývale velkým množstvím sněhu. Následný seběh bodl, trochu jsem rozhýbal zatavené nohy. Restart závodu proběhl na K13, kde byla krabička v údolí obzvlášť schovaná pod stromkem, takže jsme zas vedoucí skupina všichni pohromadě. Zásadní moment pro zbytek závodu přišel na K16...

Jak jsem řekl svým spoluběžcům v cíli, "lépe už to neumím". Když se sejde to, že je to krátký, po rovině, v noci a ještě ne úplně lehký, je to ta potřebná voda na můj mlýn a jsem schopen něco slušného zaběhnout. Výkon víceméně bez chyby (až na drobný zmatek v jihovýchodní farstě), běžecky jsem se musel trochu přemlouvat, ale tempo jsem udržel, jen kdyby mě celé odpoledne a celou trať tak nebolelo a nečvachtalo břicho... Na začátku jsem utekl Jičínu, na konci jsem doběhl žabiňácké béčko, takže spokojenost. Díky spoluběžcům, že dorazili a pořadatelům za super akci!

Hezké proběhnutí přes údolí od vily. Kopce ze začátku mě fakt zakyselily, tam jsem evidentně běžecky ztrácel, postup na K9 jsem zřejmě překombinoval a dostal čočku, konec (z kopce) už o poznání svižnější. Jestli šlo v tomto terénu vymyslet něco zajímavějšího? Možná ano, trochu jsme čekali, že půjdem do údolíček, ale i tak jsem se vyloženě nenudil...